Historie

Historie obce Staré Sedlo

Ves Staré Sedlo leží nedaleko, asi 7 km jihovýchodně od Boru. Jeho historie je obestřena řadou dohadů, jisté  však  je,   že   dle   listinného   falza   z  r.   1115   patřilo   k   majetku   kladrubského   kláštera.

Pravděpodobně díky jeho ekonomickému rozmachu byl ve vsi zřízen poplužní dvůr a dle neověřených zpráv byla ves původně městečkem opevněným hradbami. Klášter držel Staré Sedlo až do počátku 15.století. V roce 1420 byla císařem Zikmundem zapsána   část kladrubského majetku, mezi něž patřil dvůr a ves S.Sedlo, do zástavy Habartovi Adlerovi v sumě l 038 kop českých grošů. Třebaže byla zástava r. 1422 zrušena, ztratil klášter ves definitivně v roce 1434, když jej získali členové muckovské větve pánů ze Švamberka. Roku 1459 je připomínán Jan ze Švamberka na Starém Sedle, dále pak Bohuslav ze Švamberka, jemuž v roce 1462 připsal král Jiří celkem 200 kop grošů na Staré Sedlo a Kosov. O rok později pak dalších 100 kop k původní částce.
Další historie Starého Sedla není známa detailně, ví se pouze, že počátkem 16. století získali ves Reitzensteinové a drželi ji ke statku v Olešné- v roce 1 5 l 1 to byl Jošt.
Následně se Staré Sedlo společně s Olešnou vrací do rukou Švamberků, neboť Joštova dcera Anna se provdala za Adama ze Švamberka, člena přimdské větve tohoto rodu. Dalšími vlastníky vsi se stávají koncem 16. .století Kokořovci, záhy po nich Kočové z Dobrše, konkrétně Václav mladší. Od jeho dcery Anny Veroniky, která se provdala do Thurnu, koupil Sedlo i Olešnou roku 1622 Gabriel Pechman.
Zanedlouho potom je Staré Sedlo připojeno k bernartickému statku (právo spolupatronů nad starosedleckým kostelem však mají současně také majitelé Olešné, Grosschopové), a to až do r. 1732, kdy veškerý majetek kupuje Dominik Markvart z Lowenstein - Wertheim a připojuje jej k borskému velkostatku.
O bývalém panském sídle ve Starém Sedle nejsou k dispozici zatím žádné podložené informace. Málo pravděpodobná se zdá hypotéza, že ve vsi byla ve 14. století vystavěna rezidence stříbrských magdalenistek, spíše se lze domnívat, že vedle bývalého dvora vzniklo nějaké prosté sídlo pro členy kladrubského kláštera k sezónnímu obývání.
Zcela jistě, snad v blízkosti poplužního dvora, vzniká během 15. století rezidence švamberská. Izolovaná poloha dvora vázaného na kostel je dobře patrná v Josefském vojenském mapování. V popise lokality z r. 1980 se hovoří o zbytcích středověkého zdiva. Dnešní zde dochované objekty jsou ryze hospodářské, a zdá se, že pochází až ze sklonku l 8. století.

Jediným dochovanou ryze středověkou stavbou tedy zůstává kostel Nanebevzetí Panny Marie, k němuž byla přistavěna o něco mladší švamberská pohřební kaple.
Vlastní kostel tvořila původně raně gotická stavba z období kolem roku 1300, která prošla složitým stavebním vývojem. V konečné podobě tvoří jádro kostela raně gotický presbytář s boční kaplí a pozdně gotickou pohřební kaplí sv. Kateřiny, a je doplněn barokní lodí s bočními emporami.
Kostel byl navržen k demolici, ale v letech 1992 -1994 byla uskutečněna jeho částečná rekonstrukce.

Kaple sloužila také jako rodinná hrobka Švamberků. Jsou v ní umístěny celkem 4 náhrobníky. Své ostatky zde nechali pohřbít Jan starší (před + r. 1464), Jošta (+ r. 1555). Dále je zde pochován Adam - zemřelý r. 1590, který nechal kapli zřejmě opravit a hrobku rozšířit, a jeho choť Anna (+ r. 1575). Hrobka je přístupná poklopem v podlaze. Prostor kaple je vyzdoben dnes zabílenými gotickými freskami, oltář doplňují znaky rodiny Spandtků a Širntingárů.
Ve vsi chybí výrazná náves, domy jsou seskupeny kolem místních komunikací, jednotlivé usedlosti nejsou stavebně významné. Dříve byla ves výrazně rozdělena rybníkem na dvě části. Dnes po rybníku zůstala pouze údolní niva s loukou, na bývalé hrázi propojující komunikačně obě části obce; stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého.

Historie obce Racov

Racov, dříve nazýván též Racovy, leží na západním okraji Sedmihoří v hluboké zvlněné kotlině.

Ves získala své jméno pravděpodobně po Ratmírovi- Rackovi. Mezi nejznámější nositele tohoto jména byl předek pánů ze Šternberka - Ratmír ze Škvířína, zmiňovaný v letech  1223-1247.
O samotném Racově pochází první písemné zápisy z r. 1247, a to v souvislosti se syny Lupolda, kterými byli "Rathmirus et Proíiua, filii Lupoldi dc Rachow et de Blahoust", tedy píšící se po Racově a Blahoustech. Již v roce 1251 je psán spolu s Blahousty pouze Protiva, proto se předpokládá, že Racov si podržel Ratimír. Další zmínky o vsi jsou však podstatně mladšího data, takže nelze tuto úvahu doložit.Teprve v roce 1359, jak lze vystopovat z dalších písemných pramenů, se píše o podacím právu k místnímu kostelu, které vlastnili Habard z Prostiboře a Otík, Přibík a Jordán "De Raczow", roku l371 jsou připomínáni Nachval a Přibík. O několik let později, v roce 1379, drželi majetek vsi a podací právo ke kostelu Ota, Jiřík a Martin spolu s blíže nejmenovanými sirotky.V následné období nelze přesně zjistit všechna vlastnická práva. I když výše zmíněný Přibík žil ještě v roce 1400, nelze doložit, zda měl v Racově nějaký majetek. Naopak zcela jistě část vsí patřila Dorotě, vdově po Onšovi, která podle některých hypotéz držela i racovskou tvrz. U dalších pánů užívající predikát (přívlastek) "z Racov", ať jsou to r. 1412 další Onež, nebo v letech 1424 a 1428 Nechval či Něpr nelze prokázat, zda vlastnili nějakou část vsi.
Roku 1414 držel část vsi s tvrzí Jan "de Raczow". Ve vlastnictví jeho rodiny byl tento majetek do roku 1437, tehdy Drahuše - vdova po něm, prodává Janu Shýbalovi z Modřejovic tvrz, poplužní dvůr a další příslušenství statku s platem ve výši 300 kop v Racově.

Poté se vývoj majetnických vztahů opět zamlžuje až do roku 1454, kdy byla na racovský majetek, jehož součástí byla i tvrz ("municio") provolána odúmrť, kterou si vyprosil Beneš Libštejnský z Kolovrat. Nedlouho nato však ves znova změnila majitele- r. 1465 povoluje panovník Václavovi Kosíři z Racova a jeho dvěma vnukům- Ondřejovi a Mikulášovi, aby spojili vzájemně své majetky, které drží v Racově jako manství (odměna za prokázané služby). Protože o těchto držitelích nejsou známy žádné další zprávy, předpokládá se spíše, že Racov byl zmíněným majitelům pouze propůjčen jako léno nebo zástava od komorního majetku po Benešovi.
Dalším, kdo držel část vsi, byl dle stručných zpráv v roce 1486 Jan Mnich z Blahoust, v roce 1508 Jan z Kladrubec. V roce 1521 jsou v Racově již opět nový majitelé, když je připomínán Volf (roku 1524 se píše jako"wolff z augezdcze a w raczowech"). Někdy před rokem prodává statek Jindřichu Purkartovi z Hořešovic. Anna ze stejnojmenného rodu, možná Jindřicova dcera či sestra, přenechává Racov Janu Merklínskému z Merklína na Souměři, který ho připojil k Bernarticím. Jeho potomkům patřil i nadále.
Od roku 1576 držela statek manželka Jana Merklínského, Anna rozená z Wiederspergu stím, že ho předá jeho synům, což se stalo- v roce 1603 je připomínán Adam Merklínský z Merklína a na Racovech, a to až do roku 1616. Tehdy statek získal Purkart, který ho r. 1623 prodal Gabrielu Pechmanovi.
V Racově pak byli dalšími majiteli členové rodu Helversenů, od r. 1641 Ota, po něm Maxmilián. Roku 1665 vlastnil statek Ferdinand Sebastián Verniér, pak byl opět přikoupen k Bernarticím a.s nimi r. 1732 připojen k borskému panství.
Ještě v roce v roce 1938 měla ves 49 domů a 272 obyvatel.
Racov byl poměrně bohatý na kulturní a historické památky, řada z nich však v uplynulé době zanikla.

Samotná ves se ve svých počátcích pravděpodobně rozvíjela kolem tvrziště. Existence tvrze, jež byla zmiňována i v písemných pramenech, se původně předpokládala v blízkosti kostela sv. Martina. Průzkum území ovšem prokázal, Že tato tvrz- nejstarší sídlo racovských zemanů- se nacházela na ostrůvku v jednom ze zaniklých Čtyř racovských rybníků, v miste dolní Části návsi. Na indikační skice obce pocházející z r. 1838 je tvrziště zobrazováno jako oválný objekt obklopený zčásti vodou. Přes tvrzište vedla komunikace a přímo na něm stál nějaký spalný objekt. Dnes je v tomto místě zahrada s obytným objektem, čitelný je pouze nevýrazný pahorek (ještě před 20 lety se zbytky sklepem), pod nímž byly objeveny keramické střep iny z konce 13. a průběhu 14. století.
Později, asi během 15. století vodní tvrz zanikla a sídlo zemanů se přemístilo opodál, kde byl vybudován panský dvůr. Hlavním objektem byl malý zámeček patrový s klenutými místnostmi a vnitřním čtvercovým nádvořím- místními pamětníky přezdívaný "Terezín". Před budovou stávala kašna akumulující vodu. Na stavbu zámečku a přilehlých hospodářských stavení byl použit lomový kámen.
Dle čtyřkřídlé dispozice lze usuzovat na renesanční sídlo, stáří nelze přesně stanovit, (obdobné sídlo lze ještě dnes spatřit v blízkých Bernarticích). Stavba, evidována jako čp.l, byla společně s hospodářskými budovami zbořena v r. 1973.
Materiálem vzniklým z demolice tohoto dvora byl zavezen velký návesní rybník. Racov měl původně čtyři či pět rybníků, napájené vodou z potůčku pramenícího v údolí nad obcí.

Dominantou obce je bezesporu kostel sv. Martina, založený r. 1369. Byl vystavěn na strmém návrší východně od středu vsi, ve výhodné strategické poloze, obklopený zdí bývalého hřbitova. Rovněž jeho vnější vzhled s malými okny a rustikující architekturou evokuje podobu starých opevněných kostelů, přestože jeho zdivo pochází až z 15. století. V roce 1721 je kostel popisován jako velmi zpustlý a po následné opravě v r. 1723 k němu byla přistavěna předsíň. Barokní přestavba kostela je spjatá se jménem bernartického faráře Adalberta Hanika žijícího v letech 1707- 1773. Kostel byl zásadně opravován v roce 1912, naposledy pak v letech 1986- 1990. Tehdy byly objeveny též nástěnné gotické malby ze 13. století, pokrývající zdi lodi. Vnitřní zařízení je barokní, pochází z období okolo r. 1700. V lodi je též zasazen náhrobník s českým nápisem věnovaný Bohuslavu Sedleckému z Újezdce (zemřel 1520).
Stávající zástavba vsi pochází převážně z let 1920-1935. Řada domů je se zdobenou štukovou fasádou vytvořenou pravděpodobně zdejším zednickým mistrem, jako např. dům čp. 32 vystavěný v roce 1922.
Zajímavostí jsou i dva historické kamenné smírčí kříže; první zachovalý kříž stojí na stráni před hřbitovem, druhý tvořený pouze torzem je umístěn při silnici k Darmyšlí.

Historie obce Darmyšl

První písemné zprávy o vsi Darmyšl, která byla založena asi 4 km jihozápadně od zřícenin hradu Prostiboř, pod lesním kopcovitým komplexem Sedmihoří, se vyskytují v tzv. kladrubských listinných falzech ze 13. století.

Ty se zmiňují o roku 1115 respektive o roku 1186; když ve druhém případě je připomínán "Cunradus de Dalemisl"- pravděpodobně jeden z prvních držitelů vsi. Vlastní tvrz vznikla v Darmyšli asi až ve 14. století za pánů z Prostiboře, ovšem již v roce 1373, za působení Racka, je uváděna jako pustá. Od toho období je ves v držení prostibořského statku, pravděpodobně však byla často zastavována- např. v roce 1415 je v souvislostí s Darmyšlí zmiňována Jaroslava, vdova po Slavomírovi ze Zámělic.
Původní tvrz datovaná do 14. století zanikla bez dochovaných stop. Předpokládá se, že stávala na místě pozdějšího panského dvora, obklopeného ze dvou stran návesním rybníkem.

Rozsáhlý, dnes již nedochovaný, panský dvůr s hlavní dominantou zvanou "zámeček" tvořilo patrové stavení, obrácené průčelím do návsi. Pod novodobou fasádou se skrýval stavebně značně nesourodý objekt se složitým stavebním vývojem, jehož nejstarší část tvořil obdélný prostor pocházející snad z 15. století. Existenci středověké stavby potvrdily některé kamenné prvky druhotně použité ve zdivu zbořeného dvora.
Zásadní přestavba dvora se datuje do období baroka, když ve 2. polovině 18. století byly spojeny dva původně samostatné objekty klenbou nad průjezdem a bylo dostavěno 1. patro. Další významnější úpravy areálu jsou klasicistního charakteru - vzniká pavlač nesená kamennými pilíři a segmentovými pasy a nově je zaklenut prostor vpravo od vstupu. Poslední významnou změnou, kterou provedli majitelé, je zazdění dvorních arkád. Následující zásahy se týkají pouze drobnějších změn interiérů, fasády či střech.

Zámeček, jehož malebný vzhled se uplatnil především při pohledu přes vodní hladinu rybníka, byl v roce 1983-1984 demolován. Ze starších hospodářských staveb zůstal dochován pouze osamocený barokní špýchar s mansardovou střechou.
Na břehu rybníka, který je pravděpodobně pozůstatkem bývalého vodního příkopu, stojí nevelká novodobá kaple datovaná do r. 1933. Jejím autorem byl klášterní stavitel z Teplé Franz Froy.
Ještě v roce 1938 se v Darmyšli nacházelo 65 usedlostí s 340 obyvateli, z nichž pouze čtyři byli Češi.